Jedním z nejpodivnějších příznaků vysoké expozice je, že lidé, kteří o mně nic nevědí, si vyvinou tyto kánony a nedokážou je odlišit od mého skutečného životního příběhu a osobnosti (kterou neznají). Počet esejů, které jsem četl od naprosto cizích lidí o mé osobnosti, historii a motivech, je ohromující. A nejpodivnější na tom je, jak jsou tito lidé neústupní ve své verzi mě. Do té míry, že mnohým mým výrokům neustále připisují neexistující tón a kontext. (Myslím, že nejběžnější je obviňovat mě z "defenzivy", když s nimi nesouhlasím). Je zvláštní, že musím lidem připomínat, že to, co vidí úzkou a vychýlenou optikou sociálních médií, je daleko od úplného obrazu a způsob, jakým vyplňují mezery, má jen velmi málo společného se mnou a hodně s jejich vlastními problémy. (Nejzřetelněji, když se ospravedlňují slovy "připomínáte mi [blízkého příbuzného/zážitek, který jsem měl/sebe, když jsem byl mladší]", což je všechno, jen ne výslovné přiznání, že si to promítají.) Je bizarní, že tito lidé nechápou, jak hrubé je toto chování. Dokonce i zraňující, když přichází od lidí, se kterými jste vedli nějaké rozhovory a byli jste k nim jen laskaví. Ale jsme tady. Internet je divné místo.